Fotograf, celoživotní daňový poplatník a strojní švec.
Jsem ročník 1958 a pořád se nepovažuji za důchodce, i když už sedmým rokem pobírám ten invalidní - jak vidíte na mé úvodní fotografii - skončil jsem na vozíku.
Moje zájmy jsou - fotografování, hlavně reportáž, krajina a makro - považuji se za vážkaře. Dále jsem vášnivý čtenář, nejvíc mě baví klasická literatura 1. poloviny 20. století, literatura faktu, antická literatura, cestopisy a literatura s historickou tematikou. Podrobněji se zajímám o starý Egypt a období antiky. Miluji hudbu 60. let, moji favorité jsou samozřejmě The Beatles.
V době mé plné mobility jsem cestoval - jak pracovně, tak s mojí manželkou a které jsem byl vždycky nadšeným průvodcem. Procestoval jsem tři čtvrtiny Evropy, dvakrát jsme navštívili i milovaný Egypt a poznal jsem i nesmyslý svět Arabských emirátů.
Ethiopie se tak navždy stala zemí, která se mi vryla pod kůži a na kterou mám krásné a nezapomenutelné vzpomínky.
V roce 1989 jsem jako expert na výrobu obuvnických svršků obuvi byl vyslán na zahraniční cestu, která výzmamně ovlivnila můj život. V té době jsem pracoval v tehdejším národním podniku Sázavan ve Zruči nad Sázavou. Jako absolvent kožařské průmyslovky ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) jsem pracoval v obuvnickém závodě a zatím jsem prošel několika stadii mojí profesní kariéry. Byl jsem dělníkem ve spodkové dílně, prošel jsem výstupní kontrolou, několik let jsem mistroval a nakonec pracoval ve vyšší hospodářské funkci jako vedoucí střediska, které zaučovalo nově příchozí pracovníky.
Asi v květnu roku 1988 začaly prosakovat zprávy, že někdo pojede do Ethopie zajišťovat výrobu svršků. V té době se totiž všechny obuvnické podniky v zemi potýkaly s nedostatkem těchto polotovarů (to je vrchní část boty - bez podešve). Zanedlouho přišla novinka, že jako expert byl vybrán ing. Jiří Klein, který skutečně do vzdálené země odletěl. Měl zajišťovat expedici a hlavně působit jako tlumočník, protože měl státnici z angličtiny. Za výrobu byl zodpovědný pracovník ze Zlína a tak se všechno zdálo být v pořádku.
Bohužel, jenom zdálo. V polovině října přišla první várka svršků. Kontrola kostatovala 80% vadných svršků. Prostě průšvih jako Brno. Zlíňák, když četl závěry kontroly si najednou si vymyslel rodinné důvody pro opuštění paluby, zvedl kotvy a práskl do bot. Ing. Klein zůstal v Ethiopii sám. Rychle se hledalo řešení. Výroba byla zastavena a horečně se hledal kandidát na nahrazení zlíňáka. Tehdy jsem vstoupil na scénu já. Oslovil mě výrobní náměstek a nabídl mi vycestování jako experta na výrobu. Navíc se o mě vědělo, že mám k angličtině blízko. Nevím kdo na to přišel, když věc byla zcela opačná. Sice jsme na škole anglinu měli, ale hodiny jsem prožíval téměř výhradně hraním piškvorek se spolužačkou. Kromě toho jsem Mrs. Horak několikrát málem přivedl ke kolapsu. Ve čtvrťáku už mě měla dost a nechala mě propadnout. Ještě, že předmět byl nepovinný.
Nicméně na vhozený háček jsem se hned chytil. Kontrakt se totiž musel dodělat, i když byly návrhy na jeho zrušení. Tenkrát jsme "pomáhali" rozvojovým zemím dodávkami zbraní a ty bylo nutné zaplatit. Peníze nebyly a tak nabízely to, čeho měli vrchovatou měrou - prací svých "poddaných".
Protože času bylo málo, absolvoval jsem ve zrychleném režimu očkování, vyřizování pasu a fůru dalších formalit. Měl jsem trochu hrůzu z cesty, ale vše se vyřešilo příletem ředitele podniku Anbessa Shoe Company, panem Tegenem, který s sebou vzal Ing. Kleina (nadále Jirku). Strávil jsem tedy ještě vánoce v rodinném kruhu a 29. prosince 1988 ráno jsem se ocitl v hale letiště v Ruzyni...
