Výprava do neznámých končin
Úvodní fotografie
Bob (já) na vrcholu Mt. Batu.
Mount Batu je nejvyšším vrcholem v pohoří Bale v regionu Oromia . Část národního parku Bale , umístěná na 06 ° 40 ′ severní šířky 39 ° 25 ′ východní délky , dosahuje výšky 4 307 metrů. Skládá se ze dvou vrcholů, Tinnish Batu ("Malý Batu"), který je ve skutečnosti vyšší než Tilliq Batu ("Big Batu") , který leží jižněji. Důvod pro tato klamná jména vysvětluje Paul Henze, který uvádí, že při jejich prohlížení "se zdálo, že vrchol za Tinnish Batu byl rozhodně vyšší". Zdroj:Wikipedia
Jedeme - směr přehrada Malka Wakana.
V pátek 13. ledna 1989 jsme dorazili k naší ambasádě, kde na nás čekal mikrobus. Vyjeli jsme ven z hlavního města a čekala nás dost dlouhá cesta a bylo jasné, že do cíle dorazíme po setmění. Zpočátku asi osmdesát kilometrů jsme absolvovali pohodlně po asfaltové silnici, ale v městě Asela jsme přestoupili do terénních vozidel Toyota Land Cruiser a potom cesta konečně dostala nádech dobrodružství. Dále jsme totiž pokračovali po prašných a kamenitých šotolinových cestách. Myslím, že je vybudovali pomocí buldozeru. Během chvíle nás začal obklopovat všudepřítomný načervenalý prach. Foťák jsem měl v igelitovém pytlíku, zajišťěném gumičkou, ale navzdory tomuto opatření se prach dovnitř dostal.
Tlupa paviánů žebrajících u silnice.
Tak tady už bylo zřejmé, že jsme skutečně v té správné Africe. Tyto opice jsou, jak je všeobecně známo, velice inteligentní. Takže číhaly na projíždějící auta a žebrali něco k snědku. Jsou však ve skupinách velmi nebezpečné a tak jsme vůbec netoužili aby nám předvedli co dovedou a jenom jsme kolem nich projeli.
Kolem sedmé hodiny večer jsme byli konečně na místě-zadky jsme měli naklepané jako řízky. Pravé terénní vozy vozy nemají vůbec pérování, na rozdíl od dnešních vymazlených a navoněných SUV. Dojeli jsme k ubikacím u přehrady Malka Wakana na řece Wabi Schebelle, kterou na začátku 80. let postavili Rusové metodou sypané hráze a naši energetici zde vybudovali hydroelektrárnu o výkonu 4x40 MGW. Turbíny vyrobilo ČKD Blansko.V době naší návštěvy byla elektrárna již asi rok hotová a tak z osmdesáti českých expertů tam ještě zajišťovalo provoz asi patnáct chlapů a jedna žena, která se jmenovala Hájková a byla manželkou Martina Hájka, který dělal hospodáře. Jméno mi bylo povědomé, protože s jedním držitelem tohoto jména jsem byl na vojně. Samozřejmě, že jsem myslel, že se jedná o náhodu, musela však by to být velká náhoda, kdyby se jednalo o mého bývalého spolubojovníka ve zbrani. Nebyl však přítomen, protože manželku chytil zub a museli vyhledat pomoc až v Addis Ababě. Kloudný zubař byl pouze jeden v ruské nemocnici. Tak jsem musel setkání s ním odsunout až na příští den, kdy jsme tady měli opět nocovat, až se vrátíme z velehor
Nocovalo se v nízkých bungalovech a ještě ten večer byl s námi kluk, který však hned následující den ráno jel domů. Od něj jsem se dozvěděl o kouzelných ostrovech na pobřeží provincie Eritrea, jež tehdy byla ještě pod vládou Addis Ababy. Později jsem si našel v mapě, že se zřejmě jednalo o Dahládské ostrovy a vzhledem k izolovanosti Eritreje jsem přesvědčen, že tam i dnes musí být opravdu ráj. Dostal jsem taky dárek - velký trs korálu který mám dodnes. Na večeři jsme šli do luxusně zařízeného klubu, kde hráli Pink Floydi a pivo Harrar teklo proudem ...
Na cestě do velehor.
Ráno jsme vstali a náš společník z večera byl už pryč. Zanechal po sobě jenom krátký vzkaz a zmíněný korál. Bylo nádherné ráno, posthararoví permoníci se kupodivu nekonaly a tak jsme mohli vyrazit na cestu. Bylo nádherné ráno a zprvu jsme se museli vyšplhat o tisíc metrů výše na náhorní plošinu ze které se potom vypínal masiv velehor. Obrázek je z toho stoupání, které bylo asi osmdesát kilometrů dlouhé. Toyoty dělaly čest svému jménu a šlapaly jako hodinky. Musím se ještě zmínit o našem řidiči, který vzhledem k dírám v šotolině nemohl jet nižší rychlostí, než 80 km/h, protože v této rychlosti se díra přejede (spíš přeletí) nejlépe. Kameny z protijedoucích aut létaly s rychlostí projektilů na všechny strany a brzy jsme pochopili, proč mají lanďáky před předními okny mříže.
Zastávka na cestě na náhorní plošinu.
Hoši zaujali "správnou" polohu, ale mě víc zaujal ten chlapík s červeným turbanem. Chtěl jsem ho taky vyfotit, ale se zlou jsem se potázal. Když jsem na něj zamířil a chtěl zmáčknout spoušť, skočil po mě a chtěl mi foťák vyrvat z rukou. Obratně jsem se mu vyhnul a snímek raději oželel. Borec však na moji adresu směřoval stálý tok, s velkou pravděpodobností nenávistných slov, kterým jsem naštěstí nerozuměl.
Zastavili jsme kvůli defektu Toyoty, která jela v čele. Naštěstí se nejednalo o nic podstatného a tak jsme mohli pokračovat dále.
Lesy v ethiopských horách.
Cesta na náhorní plošinu nebyla pouze cestou téměř bez vegetace. V jednom údolí jsem narazili na ethiopské lesy. Jsou jiné než doma. Tady jednotlivé stromy, zde obrovské tisy, rostly daleko od sebe. Jejich kořenový systém potřeboval v období sucha velký kořenový systém, který zabezpečoval využití každé kapky vlhkosti.
Na obrázku je ještě zachycena část vesnice, tvořené velkými tukuly, což jsou domy ze slámy, klacků a větví, stěny jsou z rákosu nahozeným maltou z hnoje a jílu.
O jak obrovské stromy se jednalo si můžeme udělat představu podle miniaturní postavičky ženy, nesoucí na ramenou zřejmě nějaký koš, která je patrná nad pravým tukuli asi 3cm vpravo dole - černá šipka.
Jsme na náhorní plošině.
Nyní jsme se dostali do nadmořské výšky asi 3400 m.n.m. Potřebovali jsme se trochu protáhnout a namasírovat vyklepané sedací svaly. Potom jsme pokračovali asi 30 km po rovině a tam se naše expedice rozdělila.
Náboženští poutníci.
Dostali jsme se na okraj Národního horského parku Bale. Dvě Toyoty se vydali směrem do míst, kde byla šance vidět divoká zvířata jako malou horskou antilopu Nyalu, horskou lišku a další.
My s Jirkou, Musilovými, Jirkou Ottou a manželi, jejichž jméno jsem již zapomněl, jsme se vydali pokořit jeden z nejvyšších vrcholů země Mount Batu.
Zde jsme také potkali velké množství poutníků, směřujících na náboženskou akci v hlavním městě. Jako poznávací znamení měli s sebou dvoj-vidlice z větví. To mělo zaručit jejich nedotknutelnost. Byli jsme bráni za exoty - prostě bílé opice jsou zde k vidění pouze velmi zřídka.
Musilovi.
Ještě jeden záběr na památku na Musilovi. Za nimi delegát Skloexportu p.Roškot.
Odborářský hotel RAS v městě Goba.
Prvním místem, na které jsme v tomhle městě narazili bylo letiště, které leželo podél silnice na kraji města. Jmenovalo se vzletně "Goba International Airport", ale spíše bylo podobné letišti ve filmu "Afričan". Včetně fotbalových branek umístěných na startovací ploše a stáda koz, které se pásly uprostřed plochy. Představil jsem si zcela realisticky, jak letadlo dvakrát nalétne nad plochou, kluci odstraní branky, zaženou kozy stranou a ranvej mezinárodního letiště je připravená. Dokonce tam měli i řídící věž, která byla dřevěná a stála na místě silou vůle. Alespoň podle prvního pohledu.
Celé město bylo ale dost ubohé, jako letiště. Už jsme si mysleli, že jím projedeme bez zastávky, až najednou se před námi objevila krásná budova RAS hotelu. Jak jsme se dozvěděli později, sloužila vlastně k odborářské rekreaci. Režim totiž převzal výdobytky socialismu se vším všudy. Nicméně hotel byla moc hezká stavba i když mezi plechovkami a tukuly z nichž se skládalo celé město, působila trochu jako pěst na oko.
Objednali jsme si oběd (bylo asi půl jedenácté) na půl druhé a vyrazili dále.
Kvetoucí stromy.
Přizvu opět ke slovu Wikipedii : "Velkolepá silnice z jihu Goby do Dolo-Meny protíná východní část národního parku Bale Mountains a náhorní plošinu Sanetti. Tato nejvyšší silnice za každého počasí v Africe protíná konturu 4 000 m a některé z nejkrásnějších horských scenérií v Africe, které si můžete prohlédnout z pohodlí vašeho vozidla. Cesta stoupá z Goby přes krásný les Juniper a Hagenia. Cesta je lemována s oranžovými květy Leonotis.Mladé lesy (Hypericum revolutum}) v nadmořské výšce 3 300 m."
Jedeme stále vzhůru.
Stromy zmizely a podél cesty jsme mohli vidět tuto velehorskou krajinu s nízkými i polo vysokými keři. Zpestřením byly malé palmy, dosahující výšky asi jeden metr.
Jsme skoro 4000 mertů vysoko.
Keře zmizely a kameny pokryly nízká vegetace, pokrytá krásným bílým kobercem. Zakrslé palmy rostly i v této nadmořské výšce.
Ochrana přírody.
Na čistotu přírody a ochranu zdejších zvířat jsou místní velice citliví. Těchto poutačů je v parku Bale hodně. Jsem rád, že jsme po sobě nezanechali žádnou stopu.
Pohled na krajinu ve výšce 4000 m.n.m.
V této výšce už byla řídká vegetace. Míjeli jsme stále malé palmy a tak jsem neodolal a vymyslel jsem tuhle fotku s palmovým popředím.
Jsme na vrcholu Tinnish Batu ("Malého Batu") ve výšce 4 307 m.n.m.
Paradoxně jsme skoro na vrchol dojeli Toyotou. Vegetace v této nadmořské výšce téměř zmizela a zůstala jen kamenná pole. Vzduch byl dokonale průzračný a mírně mrzlo. Chtěl jsem se tedy trochu proběhnout, abych se zahřál a prohýbal kosti. Po chvíli mi však docházel dech-nedostatek kyslíku v této nadmořské výšce byl znát. Ještě, že jsem si vzal svetr a i tak v jsem mírném vánku pociťoval mrazivý vzduch hory.
Bob (já) na vrcholu Mount Batu.
Tohle je úvodní fotografie této stránky. Jenom pro připomenutí.
Mini palma na vrcholu hory.
Jak už jsem napsal, v této nadmořské výšce téměř vymizela vegetace. To však neplatilo pro zakrslé palmy. Její jeden exemplář vyrostl kousek od nejvyššího bodu pohoří. Omlouvám se za kvalitu, jedná se o sken fotografie v nevalné úrovni.
Jezírko.
Na horizontu jsou patrné oba vrcholy pohoří Batu.
Oba snímky jsou skeny fotografií 9x13. Tak dlouho jsem se originály chlubil ... až se mi ztratily. Snad je ještě někdy najdu !
Pohled z vrcholového bodu ještě jednou.
Přítomnost těchto hornin ukazovala na sopečný původ hory.
Vrcholové družstvo.
Zády ke mně je Jirka Klein, čelem zleva jsou Iveta Musilová, Jirka Ota, Jarda Musil a řidič. Zcela vpravo je vyznačen vrchol hory hromadou kamení.
Záběr dvoustovkou.
Pro vznik této fotografie jsem prohodil objektivy a použil tele objektiv Pentacon 200/4.
Mířil na jih země, kde jsem tušil savany plné zvěře v čele se lvi a jinými predátory. Vesnice tvořené tukuli všemožných tvarů a domorodce v extázi tance. Tato země mi nyní ležela u nohou. Doslova.
Jedeme dolů.
V horách bylo krásně, ale hrozná zima. Proto jsme tam vydrželi asi půl hodiny a pak jsme se vydali na zpáteční cestu. Projížděli jsme zase stejnou cestou, ale z opačné strany byla krajina také nádherná. Opět jsme viděli kvetoucí stromy , které s mladými eukalypty tvořili krásné lesy. Bohužel jsem dofotil moji milovanou Fujinu a do foťáku vložil film neznámé značky Scotchrome 100. Bohužel, změna byla značná a tak jsem až doma, když přišly vyvolané filmy, litoval, že jsem s sebou nevzal víc roliček mnou pomlouvané Agfy. Snad se mi ale podařilo ty fotky upravit, takže by měly být koukatelné.
Květinová zahrada.
Kolem cesty však nebyly jenom stromy. Keře kvetly všude kolem a mně připomínaly naše Chabeřické skály na jaře, když kvete pcháč.
Potůček.
V období sucha působil tento potůček jako zjevení. Na vegetaci okolo něj byla přítomnost vody znát a my jsme mohli obdivovat nejen břehy tohoto toku, ale lesy kolem.
Pro zajímavost - digitální vyčištění tohoto snímku mně trvalo tři hodiny.
Jirka v akci.
Můj spolu souputník Jirka Klein při hledání té nejlepší kompozice. Všimněte si krásného pozadí, které nás obklopovalo. Někdy mám takové myšlenky, zda se nám to jenom nezdálo ...
Zase jsme blízko města Goba.
Jak jsme opouštěli hranice parku, tak se začali objevovat lidé. Už jsme si v téhle zemi zvykli, že téměř nikde neexistuje místo, kde by člověk nikoho nepotkal. Země měla v době našeho pobytu 60 miliónů obyvatel, takže se nebylo čemu divit.
Ale krajina byla kouzelná. Silnici obklopovaly eukalypty, vydávající omamnou a kořeněnou vůni. Jeli jsme podél vodního toku, který se v této době každou chvíli schovával do podzemí. Ještě dnes cítím to vzrušení, které jsem cítil v průběhu této podivuhodné cesty - nebo to byl pouze kručející žaludek ?
Kouzelné údolí.
Během cesty do města Gobe jsme často zastavovali na focení. Vlastně by bylo nejlepší, kdybychom šli pěšky. Před městem se nám otevřel překrásný pohled na údolí s kvetoucími stromy a pahorky s lesy.
Omladina z Goby.
Opět v Gobě. Asi hodinu od výstupu na vrchol Mt. Batu jsme dojeli zpět do tohoto města. Ihned jsme byli středem zájmu skupiny mladíků, kteří marně doufali, že z nás něco kápne.
Znovu v Gobě.
V Gobě v RAS odborářském hotelu jsme měli objednaný oběd, který skutečně stál za to. Kuchař měl na starosti jenom nás a tak pro něj měli jenom slova chvály.
Po obědě jsme se opět rozjeli směrem zpět do Malky Wakany. Hned na kraji města nás zdržel malý defekt a tak jsem měl možnost pořídit památeční snímek. Po těch letech mi obrázek dal sakra zabrat, protože diapozitiv jsem původně archivoval v rámečcích se sklem. To však byla velká chyba. Pod skla se dostal prach, který po desetiletích vmigroval do filmové emulze a já ho nijak nebyl schopen odstranit. Musel jsem použít v programu klonovací razítko a hodinu a půl retušovat a retušovat. Nerad bych se prezentoval nějakými ušmudlanými skeny plných prachových zrníček !
Ethiopští nomádi.
Cestou jsme narazili na skupinu poutníků. Všichni cestovali, na rozdíl od náboženských putujících, na koních a oslech. Jak vidíte, majetek si vezli s sebou a my jsme je moc nezaujali. Měli asi jiné zájmy.
Holky na cestách.
Tyhle mladé ženy se také vydaly na cestu do hlavního města. Ta úplně vpravo se neustále krásně smála a viditelně se chtěla nechat fotit.
Všimněte si co mají ty zbylé tři na zádech. Nosily tam takhle svá nemluvňata a bylo mi záhadou jak to, že se ty děti neudusily. Asi tento způsob dopravy mají vymakaný, když zafungoval i během tak dlouhé cesty.
Vidličkáři stále na cestě.
Cesty byly stále plné poutníků s prodlouženými vidličkami. Podle jejich počtů jsme odhadovali, že náboženská slavnost bude hodně veliká. Se slavností na pláni Jan Meda se budete moci seznámit ve speciální reportáži. Budu se jí zabývat v jedné další, tentokráte černobílé stránky tohoto blogu.
Tohle mohl být poslední snímek naší cesty do velehor. Navštívili jsme ale ještě jednu lokalitu, která si zaslouží zvláštní podstránku - viz podstránka Dračí skála.
Po návštěvě Dračí skály jsme asi za hodinu dorazili do Malky Wakany. Byla již tma a tak jsme se vydali opět do klubu na večeři. Po večeři jsme poslouchali Jardu Musila, který hrál na kytaru. Do svého repertoáru zařadil jak písničky od Beatles a potom přešel na Waldu Matušku. Ten byl tenkrát na indexu zrádců národa a jeho písničky zmizeli z vysílání rádia i televize. Známý je především případ úvodní písničky z televizního seriálu Chalupáři, ze které se náhle stala neutrální orchestrálka. Bylo to jednání směšné, na to jsme všichni měli Waldovy písničky hluboko pod kůží přes všechna omezování. Po odehrání "Růží z Texasu", kterou jsme hromadně pěli spolu s Jardou došlo i tady - v zapomenutém koutu světa - k závanu ideologie, která byla v naší vlastni hlavní doktrínou. Jardu totiž vyplísnila Iveta. Že prý co si to dovolil a jestli ví, jaké následky může mít jeho chování. A tak jsme měli po pěkně rozjetém večeru.
Po ní jsme se sice trochu rozdováděli a já nedal jsem nedal na varování před nadměrnou konzumací piva Harrar. Silně pod vlivem tohoto moku ani nevím, jak jsem se dostal na pokoj.
Ráno bylo strašné. Nemilosrdní permoníci mi bušili do hlavy takovou intenzitou, že mi málem vypadl mozek. A bušili celé dopoledne. Přišel jsem o prohlídku přehrady i paviány procházející se po hrázi. Budu toho do smrti litovat.
Kolem jedné hodiny odpoledne jsme se nalodili do Toyot a vydali se směrem hlavní město. Cesta končila a do choré hlavy se vrátily myšlenky na hlavní účel našeho pobytu zde.
Přijely bílé opice.
Na cestě zpět jsme zastavili v nějaké vesnici a hned začalo velké haló. Místní se seběhli a všichni si nás chtěli prohlédnout. Opravdu jsme si připadali jako když nás pozorují v kleci. Snímek byl pořízen skrz zadní sklo auta.
Lov na Jirku.
Totéž se opakovalo asi o padesát kilometrů dále. Obě místní krasavice se zajímaly hlavně o mého parťáka. Já jsem asi vypadal vypadal hodně zuboženě, permoníci ještě stále bušily kladívky a ne a ne přestat. Ale děvčata by Jirku nejlépe z auta vytáhla, aby s ním kdesi v koutku prováděla hrozné věci. Tak řidič raději šlápl na plyn ....