Z cesty do Malky Wakany jsem se dostával ještě následující dva dny. Moc času na rekonvalescenci jsme neměli, museli jsme totiž nějak zkonsolidovat naši situaci.

Úvodní foto :

Blaženost ... aneb jak málo stačí k dětské radosti.

Malý kluk vyfocený začátkem února 1989, když jsme byli s Klimešovými na houbách v kopcích východně od hlavního města. Jedna z nejlepších fotek, které jsem v Ethiopii vyfotil.

Trochu shrnu naši situaci. Začali jsme opět jezdit do provozovny v Mampu, ale občas pro nás Johaness  nepřijel. Jak už jsem se zmínil, několikrát jsme byli v koželužně. Tam jsme si udělali zle, když jsem vyhodil podstatné množství usní bílé barvy. Pan Tegene si myslel, že velkou část kontraktu zrealizuje z tohoto materiálu a výsledek mého třídění ho asi uvedl do nepříjemné situace a dával nám to najevo. Nakonec 7.2. 1989 došlo k podpisu vzorku usně červené barvy který tentokráte byl z materiálu Full Grain (plný líc) a  vypadal dobře. Byli jsme však obezřetní, protože jsme pochopili, že něco vybojovat v místních podmínkách nebude snadné. Za ethiopskou stranu vzorek podepsal p. Abdullah, ředitel Awasa Tannery. Ten kousek usně jsem přivezl domů a mám ho dodnes...

V Mampu jsme začali zase třídit svršky, nic jiného nebylo dlouho na práci. Provozovna mezitím začala vyrábět svršky pro Rusy. Měli docela pěkný a poměrně složitý vzor s jelítky. Přijel taky ruský technik se kterým jsme si ale do oka  nepadli. Rusů bylo v Addis hodně a většinou se vyznačovali nabubřelým chováním v němž vynikaly hlavně ženy. Kam přišly, začaly se roztahovat a  hlasitě mluvit. Mně byla ruština nepříjemná a tak jsem se místo pokusů vymáčknout ze sebe zbytky znalostí Puškinova jazyka, věnoval raději kontaktům s Gorbim a elektrikářkou jménem Tsehay. Její jméno znamenalo "východ slunce"a byla to fajn holka. Povídalo se o ní, že její rodina byla spřízněná s bývalým císařem (tím z Hrabala) a nyní je ve značné nelibosti úřadů. Tsehay nemohla studovat a tak pracovala v dělnické profesi. Něco mi její osud značně připomínal a doufám, že po změně poměrů jí již nic nebránilo v rozletu.

Že rodina naší kamarádky je něco nóbl jsme poznali na konci ledna, kdy nás Tsehay pozvala na rozloučení se svou matkou, která měla odlétnout za jedním ze svých synů do USA. Tento okamžik zobrazuje moje další fotografie.

Rozlučka s Tsehayinou matkou.

Maminka Tsehay, ta dáma v bílém vlevo je obklopena svými dětmi. Ten vysoký v brýlých vedle ní uměl výborně anglicky a vystudoval univerzitu. Asi to s tou perzekucí nebylo tak žhavé.  Tsehay vyrůstá z hlavy lampa a v červeném svetru je její sestra, kterou jsme poznali později. Starší dámy vlevo jsou matčiny sestry. Jedna její holka je ještě zády k nám a ostatní osoby jsem neznal.

Tsehay se s námi chtěla pochlubit, protože jsme byli jiné národnosti, než ruské a v jejích očí jsme na sobě měli alespoň lehkou nálepku zápaďáků.

Ranvej  letiště Bole.

Když už byli u letiště, zašli jsme se podívat na vyhlídku.

Zavržená.

Tento nezaostřený snímek přece jenom má svoji historickou hodnotu. Takto se puritánská amharská ortodoxní církev vypořádávala s následky mimomanželských vztahů. Žena i s dítětem byly exkomunikovány z rodiny a byly závislé na milost ulice. Jejich jediným majetkem se stala špinavá deka, na které matka spolu s nemanželským dítětem seděla. Otec vyvázl beztrestně, ale to nevím přesně.

Lepší bydlení.

Při toulkách po okolí hotelu Ghion jsme narazili na několik "lepších" obydlí, která kromě docela povedených tvarů měla i oplocené okolí se zahradou.

Poštovní úřad.

Pro nás důležitý úřad se nacházel na dohled od hotelu Ghion. V této před internetové době probíhal styk s domovinou výhradně dopisy. Ten putoval domů letecky asi deset dní a byl vyzdoben krásnými známkami s různými motivy etiopské přírody a stavebních památek. Odezvu na dopis jsme tak tedy dostali v nejlepším případě za tři týdny. Ani nás nenapadlo použít telefon, volání bylo neskutečně drahé. Pravidelný hovor s náměstkem se týkal výhradně pracovních záležitostí, jenom jednou bylo několik vět povoleno  Jirkově ženě.

Všimněte si velké haly vlevo nahoře. Její součástí byla velká dvorana, kde jsem se stal mediální hvězdou. Někdy v polovině února jsme zničeho nic dostali pozvání na svatbu. Ženil se totiž Gorbiho bratranec a my se díky vyprávění našeho kamaráda stali v jeho rodině populárními. Spolu s námi byl pozván pan Biruk, který v Anbesse dělal ... bůhví co. Když přijel do Manpa, sedl si vždy  do křesla a podřimoval. Dali jsme mu přezdívku "Easy Life", která  věrně vystihovala jeho vystupování. 

Že by se však jednalo o nějakou komorní záležitost jako u nás, na to zapomeňte. Krátce před soumrakem jsme dorazili na místo. Ve velké dvoraně bylo snad dvě stě lidí a Gorbi nám tvrdil, že ten počet je v jeho zemi na svatbě normální. Však se také novomanželé zadlužili na celý zbytek života.

Začala závěrečná zábava, kterou místní holky zahájili etiopským jucháním a při níž se začalo rozlévalo šampaňské. Borec, který rozléval šumivý mok a nějak si mě  mě oblíbil. Brzo jsem už  měl v sobě tři sklenky a to se ještě  začala rozlévat whisky. Připojil jsem se tedy k bujarému křepčení. Asi jsem předváděl divoké kreace, protože najednou všichni začali nějak divně tleskat. Před úplným zostuzením mě zachránil Biruk, který se vrhl na parket a odtáhl mě pryč. K mým prosbám, že chci dalšího panáka mi nevyhověl a doprovodil nás domů.

Událost měla ještě dohru.  Nějakou dobu měla velký úspěch kazeta, na které byl zachycen zběsilý tanec nějakého ferenče, který převáděl na inkriminované svatbě. Já se v té době snažil chodit kanály ...

Naše situace tak humorná nebyla. Koncem ledna jsme měli všechny svršky vytříděné. Po návratu domů jsme zjistili, že naše námaha byla marná, protože do odeslaných vrchů byly zařazeny i ty vyřazené, což se spatně vysvětlovalo a my potom vypadali jako největší pitomci. Nicméně jsme se domluvili, že pokud dojde na realizaci červené barvy, budeme každý svršek razítkovat.

Nicméně vznikla třítýdenní pauza, kdy jsme nevyrobili ani jeden pár svršků. Během této pauzy jsme však absolvovali několik akcí, které si zaslouží vlastní podstránku.

Pokračujeme v poznávání města :

Obelisk vítězství a ... jiné výklady historie tohoto monumentu

Naši přátelé nám povídali, že tento obelisk vztyčili Italové na počest svého vítězství nad Ethiopií z roku 1936, a to v roce 1940. Možná, že původně tak tomu bylo. A tak tedy dávám opět vyčerpávající slovo Wikipedii :

Náměstí Yekatit 12 Martyrs (Sidist Kilo): Masakr se uskutečnil na příkaz italského viceprezidenta Roy Marshala Grazzianiho v reakci na pokus o atentát na něj provedený dvěma proetiopskými Eritrejany. Na památníku je zde zobrazeno  náboženský průvod kněží pravoslavné církve, pravděpodobně na slavnosti  Timkat (Epiphany). Císař zde pokládal věnce každý rok, aby  připomínal masakr. Plukovník Mengistu Haile Mariam pokračoval v této praxi během jeho vlády, ale na nějakou dobu po pádu režimu  tuto praxi vykonával pouze Dergue, starosta Addis.  Tento úkol převzal prezident Spolkové republiky. Památník má podobu bílého obelisku s černými basovými reliéfy scén masakru a scén pohřbu připisovaných ostatků obětí za přítomnosti císaře po osvobození. Tvář obelisku zdobí také lva judského. Přestože byl za vlády Dergue z celého města odstraněn obraz lva Judského a císaře Haile Selassie, překvapivě se této památky nedotkli. Památník stojí na náměstí Sidist Kilo před nemocnicí Yekatit 12 (dříve císař Haile Selassie Hospital a dříve známý jako nemocnice Beite Saida). Rovněž čelí náměstí jsou jižní brány paláce Guenete Leul, který je dnes hlavním kampusem univerzity Addis Ababa (dříve Haile Selassie I University). Další hlavní atrakcí sousedící s náměstím je stará zoologická zahrada císařského lva, kde žije mnoho starých císařských lvů.

Obelisk se nachází ve čtvrti Piazza, nazvané podle náměstí Sidist Kilo. Už jsem zde byl na návštěvě u Gorbiho otce. Tento kout Addis se mně dost líbil, protože na něm byla i po letech patrná italská stopa po pěti letech okupace. Byly zde rovné, široké ulice, plno vegetace a relativní pořádek. Také zde byla  moje oblíbená hospoda u hotelu Grar, který jsem si vyhlédl jako eventuální náhradu za hotel Ghion. Ve hře totiž byla eventualita, že Jirka se vrátí domů dříve, protože měl hrozné problémy s tlakem. Točila se mu hlava a někdy zůstával celé hodiny ve své komůrce. Ostatně i já jsem se někdy pociťoval houpání v posteli před spaním, i když problémy se stabilitou jsem jinak neměl.

Stará zoologická zahrada

V textu Wigipedie se píše o staré zoologické zahradě. Jak vidíte na obrázku, jednalo se o prostory, kde bylo umístěno několik klecí se starými lvy, kteří opravdu vypadali, jakoby měli za pár okamžiků umřít. U plaňkového plotu bylo několik klecí s ptáky a to byla celá zoologická zahrada. 

Je zajímavé, že se nazývala stará a přitom nová ještě nebyla vybudována. Název  byl asi podle těch vypelichaných lvů.

Piazza, Gorbiho domovská čtvrť 

Tak tohle je obrázek  části čtvrti Piazza o které jsem již psal výše. Vlevo je Gorbi, který mě naváděl na prohlídku (údajně) největšího tržiště v Africe s italským názvem Mercato. Všimněte si, že na ulici ani na chodnících není žádná špína a ani nedopalky! Tenkrát mě zajímalo, jak úplně bordelářští místní obyvatelé mohli tohoto stavu vůbec  dosáhnout. Důvod - schopný starosta a velmi tvrdé restrikce. Jo, lidi se snadno vymknou kontrole a jak pravíval náš děda : "Na dělnej lid musí bejt přísnost!"

Ovčí trh

Jsme na Mercatu

Asi po půlhodině po opuštění Piazzy jsme došli ke svému cíli. Na pomoc jsem si opět vzal "strýčka Googla" a následně Wikipedii : "Merkato je největší trh s pod širým nebem v Africe, který pokrývá několik kilometrů čtverečních a zaměstnává přibližně 13 000 lidí v 7 100 podnikatelských subjektech. Primárním zbožím pocházejícím z  Merkata jsou místně pěstované zemědělské produkty - zejména káva. 

Před současným Merkato existovalo v Addis Abebě poblíž kostela sv. Jiří otevřené tržiště v místě, kde nyní stojí radnice , ale skončilo  italskou okupací 30. let. Okupanti přesunuli trh dále na západ do oblasti kolem areálu Fitawrari Habte Giyorgis Dinagde , kterou jmenovali Merkato Indigeno . Dnešní Addis Merkato byl založen segregační politikou italské okupační vlády.

Mezitím Italové omezili historický St. George Merkato na Evropany a přejmenovali ho na Piazza , která představovala obchody evropského stylu, které zobrazovaly komodity přes skleněná okna. Většina arabských obchodníků, kteří tam měli obchody, se nakonec přesídlila půl míle na západ. V průběhu času místní obchodníci přemístili arabské obchodníky a od šedesátých let měl Addis Merkato místní ethiopskou většinu. Mercato Dijino nemělo žádný plán a postupně rostlo na šířku a šířku."

Jak jsem koukal na videa, v místě se za třicet let změnilo málo. Všimněte si půvabné značky  vpravo nad hlavami návštěvníků, zakazující krádeže. I tak jsem musel mít ruku v kapse na peněžence, protože co chvíli jsem druhou rukou musel odhánět výrostky, jejichž úmysly byly zřejmé.

Stánky a hodně nakupujících lidí

Co mě na Mercatu hodně překvapilo, nebylo ani tak nepřeberné množství stánků rozličné úrovně, ale hlavně množství nakupujících. Mercat muselo mít ohromný ekonomický potenciál a velké peníze z malých drobečků se musely hodně a rychle akumulovat. Jednalo se přitom o trh téměř výhradně zaměřený na místní obyvatele. Na ferenče zde člověk narazil velice zřídka. Proto  moji přátelé vytvořili ochrannou clonu, abych nebyl terčem nějakého útoku. Jeden šel vpředu, druhý za mnou a třetí jistil situaci z povzdálí. Díky tomu bylo nenechavým návštěvníkům naznačeno, že jsem chráněná osoba a skutečně jsem žádnou horkou chvilku nezaregistroval.  

Prodej koření

Koření je v Ethopii velmi ceněnou komoditou. Jednalo se zejména o papriku, která musela bát hodně pálivá, neboť místní se jejím užíváním chránili proti střevním parazitům. Zvláště populární byla mletá paprika "mid-mita". Její hlavní devizou byla skutečnost, že mi nejdříve ztuhl jazyk, který ve stavu hibernace vydržel asi tři hodiny a i potom to nebyla žádná sláva. Ovšem mid-mití jazyk byl pouhou brnkačkou proti tomu, když se mě ten ďábelský prášek dostal do oka. Bulva natekla a víčka zrovna tak, takže Quasimodo se stal v porovnání se mnou navoněným frajerem.

Mid-mita byla součástí snad v každé omáčky, do které se namáčela inžera. Její spotřeba v dvoumiliónovém městě musela být ohromná. 

Jsme zpátky v Hotelu Grar

Grar znamená v Amharštině baobab. Zmínku o tom, že by měla Ethiopie národní strom mi řekl Gorbi, dlužno podotknout, že jinak jsem v žádném slovníku  toto spojení nenalezl. Na svých cestách po zemi jsem na tento strom narazil asi dvakrát a vždy se jednalo o pořádného macka.

Na snímku jsem před restaurací hotelu, našem styčném bodu. Vlevo je Gorbiův bratr Adam. 

Moje ochranka

Tak tihle hoši mi dělali na Mercatu ochranku. Uprostřed je bratranec Gorbiho a Adama Emannuel. Večer jsme se stavili v domě Emmanuela otce, kde bydlel ještě se dvěma sestrami, které se jmenovaly Sabla a Elsegenet, kterou jsem okamžitě přejmenoval na Elzu. Obě byly pohledné, obvzlášť starší Sabla byla vyloženě krásná holka a s oběma jsem se ještě setkal. Jako světák jsem měl, na rozdíl od Gorbiho a Emmanuela, povoleno vevnitř kouřit. Když jsem se podíval na strop - visela tam, božínku - půlka vyšušené krávy. To byl ale zážitek !!!

Náměstí Menelika II.

U Emmaluela se nám tak líbilo, že jsme málem zapomněli na policejní 19. hodinu, která se neúprosně blížila. Byli jsme  asi na 6. st. severní šířky a noc přicházela velmi rychle krátce po osmnácté hodině. Na tomto náměstí mě tedy hoši naložili do taxíka a spěchali domů. Policajti se s lidmi nijak nepárali a často jsme v noci slyšeli střelbu.

Ještě něco Vám prozradím o osvíceném panovníkovi, na kterého se v zemi vzpomíná asi jako u nás na Karla IV. Zdroj :Wikipepie : 

Mládí

Menelik se narodil se 17. srpna 1844 v Ankoberu v provincii Šewa pod jménem Sahle Miriam. V roce 1855 byl jeho otec Haile Malakot zabit císařskými vojáky a malý Sahle Miriam zajat, po 10 letech se mu podařilo uprchnout. Vrátil se do Šewy a usedl na královský trůn.

Vláda

V roce 1872 se prohlásil císařem Habeše vládce Tigreje Kasa, který poté přijal jméno Johannes IV. Sahlovu moc však nezlomil. Spojil tedy oba rody sňatkem dětí a Sahlemu přiznal nástupnictví. Po jeho smrti, v roce 1889, byl Sahle Miriam nejmocnějším mužem v této africké říši, nedalo mu proto moc práce vynutit si uznání všech ras a stát se císařem Menelikem II.

Patřil k nejvzdělanějším lidem tehdejší Etiopie. Provádí mnoho reforem, za jeho vlády přijíždí do země první vlak, je zaveden telefon, vzniká poštovní úřad. Císař řídí osobně první automobil. Zakládá budoucí hlavní město Addis Abebu, musí však čelit tlaku koloniálních mocností. V roce 1896 drtivě zvítězí ve válce s Itálií. Itálie uznává nezávislost a svrchovanost Etiopie. Proto je Menelik II. označován za zakladatele a sjednotitele moderního etiopského státu.

Na začátku 20. století ho však postihly mozkové mrtvice a jeho duševní svěžest byla zlomena. V roce 1907 jmenoval kabinet, který mu měl pomáhat, a svým nástupcem určil svého vnuka Lij Iyasua. Na podzim 1907 ztratil řeč, v roce 1911 umírá v podzemí královského paláce, jeho smrt však byla tajena až do roku 1913. Proto je rok 1913 uváděn jako oficiální datum jeho smrti.

Ghionští zlodějíčci

Plavecký oddíl

Jednou z nesporných ethiopských výhod bylo podnebí. Auta nerezivěla vlivem solení v zimě a tak bylo relativně snadné udržovat auta až do opravdu kmetského stáří. Vlivem teplot v tropickém pásmu nebylo tedy nutné ani stavět nákladné zastřešené bazény. V době před třiceti lety byl v celé metropoli bazén pouze jeden a shodou okolností byl umístěn v našem areálu hotelu Ghion. Tihle kluci vykazovali jednu úžasnou vlastnost na místní poměry. Uměli totiž plavat, na rozdíl od naprosté většiny obyvatel země. Nezapomenu na druhý víkend našeho pobytu, kdy jsme pozvali Gorbiho aby také okusil jaké je to koupat se v bazénu. Když za mnou skočil, objevil se mu v očích tak nezměrný děs když zjistil, že necítí pevnou půdu pod nohama a následně se mě chytil tak silně kolem krku, že jsem po dechu zalapal také já.

Dětské odzbrojující úsměvy

Je pravda, že děti se na nás žulily na každém kroku. Ač tvrdím, že každý snímek si pamatuji spolu s místem, kde jsem ho vyfotil, u tohoto obrázku si vůbec nevybavuji,  kde byl pořízen. Pouze dle řazení dle číslic odhaduji, že to mohlo být někdy na začátku února, kdy jsme byli na návštěvě u Tsehay.

Ethiopie se v té době chlubila, že je zemí mladých lidí, kterých prý mělo být asi 80%. Má to ale i svou odvrácenou stranu a tou je nízký věk dožití ostatní populace. Myslím, že tato čísla se od té doby moc nezměnila.

U fotbalového stadionu

Stadion byl v dohledu hotelu Ghion, na opačné straně Revolution Street. Kolem tohoto stánku bujel čilý ruch.Na obrázku je štafl taxíku a u něj samozřejmě šušové. Zájem o péči o obuv byl velký, na udržování ochrany nohou si místní hodně potrpěli.

Stadion byl svědkem mezistátních utkání ethiopské reprezentace a jednou, když hráli s Keňou, došlo k i projevům nesouhlasu s režimem. Slyšeli jsme střelbu jak ve Stalingradu. Utkání začalo až ve večerních hodinách, tak už jsme skoro spali. Nevěděli jsme o co jde a už jsme se domnívali, že došlo ke státnímu převratu. Jak jsme se dozvěděli později, byli snad tam i nějací mrtví a spousta zraněných. Kolem Ghionských zahrad byla sice čtyřmetrová zeď, ale i tak to byl dost děsivý zážitek, možnost jestli odněkud nepřiletí zbloudilá kulka.....

Na obrázku mě baví jedna věc. Na tribuně v levém horním rohu je velká malba tří mesiášů světového komunismu, dohlížející na bídu třetího světa, kterou sami zavinili a prohloubili. 

Když začala malá dešťovka

Kolem poloviny února začal  zimní monzum, zvaný malá dešťovka. Běžně trvá asi tři týdny. Ráno je slunečné, jak jsme byli zvyklý, ale kolem jedenácté hodiny se přihnaly černé mraky a začalo pršet. My jsme zažili intenzivní deště, ale v předchozích letech byla situace opačná, dokonce jeden rok nepršelo vůbec, což vyvolalo strašný hladomor, protože zemi scházela celá jedna úroda. Navečer se zase vyčasilo a to vše tentokrát opakovalo čtyři týdny. Napršeno bylo dost a pan Tegene pravil, že bude nadměrná úroda a mezi lidem zavládl optimismus.

Jednou v neděli v době trvání malé dešťovky jsme se s Tsehay a Gorbim dohodli, že půjdeme na oběd do restaurace, která před vchodem  měla malou botanickou zahradu. Byli jsme zvědaví jak restaurace vypadá, ale byli jsme velmi pozitivně překvapeni.   Všude bylo čisto a jídlo bylo také skvělé. 

Malí koledníci

Bylo to k nevíře, ale tady nás objevili jenom tyto děti. Tsehay (úplně vpravo) se je pokusila poslat pryč. Ale pohled mrňouse a vše odzbrojující úsměv holčičky nás dostal a obě děti následně odcházely s malými erenčími dárečky.

Naši nejlepší přátelé

Na obrázku je naše parta sedící u oblíbeného stolu u bazénu hotelu Ghion. Zleva sedí Helena Klimešová a vedle ní její tříletá dcera Kamila, uprostřed je Víťa Klimeš, delegát Omnipolu a ve svetru je Jirka Klein a nakonec doktor gynekolog Mirek Šturc. Víťa prodával letadla, tehdy L 139 Albatros. Jednu dobu jsme dokonce měli šanci proletět se v tomto stroji, ale zpackaný pokus o státní převrat v březnu 1989 do kterého bylo zapleteno hlavně letectvo byl koncem našich nadějí. Víťa měl na starosti také experty, kteří pracovali ve zbrojovce a právě na jeho přímluvu jsme se na začátku května s nimi dostali do vzdáleného koutu země kolem jezera Langana. 

Doktor Mirek, jak jsme mu říkali pracoval ve všeobecné nemocnici a jako odborník na ženské potíže měl práce až nad hlavu.  Měl s sebou ženu a desetiletou dceru Janu a s oběma jsme se také docela dost kamarádili.                                                                    

Holky Klimešovy

Klimešovi byli v Ethiopii už sedm let. Helena zpočátku pracovala na obchodním oddělení jako sekretářka až do narození malé Kamilky. Víťa nám vyprávěl, že pokoj kde Helena měla rodit vlastnoručně celý vydezinfikovoval zdejším Lizolem a Kamilku pak pomáhal přivést na svět sám.

Kamilka byla moje kámoška. Protože moje Péťa byla v té době stejně stará, tak mi ji suplovala. Vymyslel jsem pro ni pohádku o malé škodovce. kterou si oblíbila a musel jsem ji vyprávět vždy, když Klimešovi přišli na návštěvu. Taky vzpomínám, že v dubnu. když na vlašském ořechovníku na terase našeho hotelového apartmánu dozrály ořechy, loupali jsme je spolu a ona měla strašně ráda, když jsem jí jádro zbavil hořké slupky.

Dva roky poté jsme s Jirkou pozvali Klimešovi do Zruče. Přijeli spolu s dogou, která byla stejně velká, jako holky a nezapomenu jak jsme se nasmáli, když běhaly všechny kolem stolu. Večer jsme promítali diáky a vzpomínali a domluvili návštěvu u nich.

Koupili si dům v Praze 4 Podolí a pomalu začali s rekonstrukcí. Víťa získal novou práci pro zahraniční firmu. Víc o nich od té doby nevím.

Jdeme na návštěvu 

Když začala malá dešťovka, hodně času jsme trávili doma. S povděkem jsme tedy přijali pozvání od Tsehay na tzv. Coffey ceremony.